Václav Vladivoj Tomek an Leo Thun
Prag, 30. April 1858
|

Regest

Der Historiker Václav Tomek erinnert Leo Thun an ein gemeinsames Gespräch in den vergangenen Ferien und die darin in Aussicht gestellte Beförderung vom außerordentlichen zum ordentlichen Professor. Thun habe sich damals einverstanden gezeigt und nur die fehlenden finanziellen Mittel als Hindernis genannt. Tomek wartete seither auf die aus seiner Sicht nun sichere Beförderung. In der Zwischenzeit wurde aber sein Kollege Johann Heinrich Löwe zum ordentlichen Professor ernannt, worüber sich Tomek überrascht zeigt. Weiter schreibt Tomek, dass er in der Prager Zeitung (Pražské noviny) mit Verwunderung gelesen habe, dass auch ein anderer Kollege, der sogar ein Jahr später als er in den kaiserlichen Dienst eingetreten war, zum ordentlichen Professor befördert worden sei. Tomek bittet daher neuerlich, auch ihn zum ordentlichen Professor zu ernennen. Der Professor betont, dass er die Beförderung auch deshalb anstrebe, um seiner Familie ein angemessenes Auskommen sichern zu können.

Anmerkungen zum Dokument

Eh. Konzept von Václav Tomek.
Tschechisch.

http://hdl.handle.net/21.11115/0000-000B-D9D2-3

Schlagworte

Edierter Text

V Praze dne 30. Dubna 1858

Vysokorodý pane barone!

Když jsem v minulých prázdninách byl ve Vídni, abych pana ministra J. Excellencí žádal, by na mne s povýšením z mimořádného na řádného profesora ohled měl, dostalo se mi milostivého ubezpečení, že pan ministr i sám již na mne myslil, a že jemu posud jen finanční nedostatky v tom překážely. Nabyl jsem z toho tedy potěšitelného vědomí, že mi v žádaném povýšení mém nikoli nedostatek zásluh, než jen zevnější okolnosti překážejí, i byl jsem sám o budoucnosti své úplně upokojen, očekávaje s důvěrou a trpělivostí příhodné chvíle, která by Jeho Exc. splnění žádostí mých v?ným učinila.
Když se od té doby můj milý a vážený kolega Löwe stal řádným profesorem, spatřoval jsem v tom jen ohledy spravedlivosti, které jemu, jakožto v služebných letech mnohem pokročilejšímu, přednost přede mnou dáti nevyhnutelně kázaly.
Ve včerejších Pražských Novinách četl jsem však ke svému velikému překvapení, že kolega Bippart, který o rok později než já do císařských služeb vstoupil, povýšen jest rovněž na řádn. profesora, kterážto zpráva nenadálá mne city nejhořčejšími naplniti musila, poněvadž takovéto zahanbení a odstrčení mne ku prospěchu mladšího kolegy na naší fakultě po ubezpečení onom mně daném nikdy jsem se nemohl nadíti.
Poněvadž přednost jemu daná ovšem nikterak z finančních příčin vyložiti se nedá, musím se oddati kormutlivé myšlence, že se smýšlení Jeho Exc. o mé zasloužilosti od oné doby změnilo, ježto já naopak lichotil jsem sobě domněním že jsem jakéž takéž předešlé zásluhy své rozmnožil vydáním díla svého z rak. dějepisu, o kterém vědom jsem, že jest sepsáno co rezultát pracných a větším dílem originálních studií na poli tomto, od jiných materiálně lépe postaraných dosud namnoze zanedbávaném na[?], snad dosti značný pokrok způsobilo, – ovšem snad mně také počet jistých nepřátel rozmnožilo.
Není-li tomu tak, čemu prosím mám vinu dávati. Jestli snad rakouský dějepis v Rakousích předmět sprostší a nezpůsobilejší, aby se jím [?]čiti mohlo, než jiné předměty? Či jest [?] platná a uznaná zásada, že v cizině narozený musí již míti nějakou přednost proti domácímu. To jsou mínění, kterým za pravdu dáti jsem se aspoň posud, přes mnohé tak vykládané zkušenosti, všemožně zpěčoval.
K mému loňskému obrácení se se žádostí na pana ministra bylo mi pohnutkou nejen zahanbení mé před jinými mladšími oudy naší university, kteří s menší nesnází, při zásluhách ne tak právě patrnějších, řádné profesury došly, než i materiální nedostatek, poněvadž to dosti známé jest, že při nynějších okolnostech času plat mimořádného profesora k výživě stavu přiměřené k napravení potřeb literárních jmenovitě, nestačí. Já posud dle možnosti pomáhal jsem, jak se říká, profesora živiti spisovatelem. To jde, pokud zdraví a síly stačí; nepůjde snad vždycky, a čím dále tím bolestnější jest, když mám přisazovat, co jiní k ulehčení starších let neb k lepšímu opatření svých pozůstavených rodin aspoň dílem mohou ukládati.
Račte mi Vysokorodý pane barone, nezazlíti, že sobě listem tímto stížným k Vám ulehčuji srdci, s doufanlivou žádostí, že račte při Jeho Exc. mým laskavým přímluvcem býti, aby – křivdu, která se mi již stala a co zkušené odstrčení před jiným napraveno býti nemůže, aspoň od měsíce k měsíci nemohla dalším zanedbáváním mne v nynějším [?] postavení mém materiálním.

Zůstavuje
V. V. T.