V Praze dne 30. Dubna 1858

Vysokorodý pane barone!

Když jsem v minulých prázdninách byl ve Vídni, abych pana ministra J. Excellencí žádal, by na mne s povýšením z mimořádného na řádného profesora ohled měl, dostalo se mi milostivého ubezpečení, že pan ministr i sám již na mne myslil, a že jemu posud jen finanční nedostatky v tom překážely. Nabyl jsem z toho tedy potěšitelného vědomí, že mi v žádaném povýšení mém nikoli nedostatek zásluh, než jen zevnější okolnosti překážejí, i byl jsem sám o budoucnosti své úplně upokojen, očekávaje s důvěrou a trpělivostí příhodné chvíle, která by Jeho Exc. splnění žádostí mých v?ným učinila.
Když se od té doby můj milý a vážený kolega Löwe stal řádným profesorem, spatřoval jsem v tom jen ohledy spravedlivosti, které jemu, jakožto v služebných letech mnohem pokročilejšímu, přednost přede mnou dáti nevyhnutelně kázaly.
Ve včerejších Pražských Novinách četl jsem však ke svému velikému překvapení, že kolega Bippart, který o rok později než já do císařských služeb vstoupil, povýšen jest rovněž na řádn. profesora, kterážto zpráva nenadálá mne city nejhořčejšími naplniti musila, poněvadž takovéto zahanbení a odstrčení mne ku prospěchu mladšího kolegy na naší fakultě po ubezpečení onom mně daném nikdy jsem se nemohl nadíti.
Poněvadž přednost jemu daná ovšem nikterak z finančních příčin vyložiti se nedá, musím se oddati kormutlivé myšlence, že se smýšlení Jeho Exc. o mé zasloužilosti od oné doby změnilo, ježto já naopak lichotil jsem sobě domněním že jsem jakéž takéž předešlé zásluhy své rozmnožil vydáním díla svého z rak. dějepisu, o kterém vědom jsem, že jest sepsáno co rezultát pracných a větším dílem originálních studií na poli tomto, od jiných materiálně lépe postaraných dosud namnoze zanedbávaném na[?], snad dosti značný pokrok způsobilo, – ovšem snad mně také počet jistých nepřátel rozmnožilo.
Není-li tomu tak, čemu prosím mám vinu dávati. Jestli snad rakouský dějepis v Rakousích předmět sprostší a nezpůsobilejší, aby se jím [?]čiti mohlo, než jiné předměty? Či jest [?] platná a uznaná zásada, že v cizině narozený musí již míti nějakou přednost proti domácímu. To jsou mínění, kterým za pravdu dáti jsem se aspoň posud, přes mnohé tak vykládané zkušenosti, všemožně zpěčoval.
K mému loňskému obrácení se se žádostí na pana ministra bylo mi pohnutkou nejen zahanbení mé před jinými mladšími oudy naší university, kteří s menší nesnází, při zásluhách ne tak právě patrnějších, řádné profesury došly, než i materiální nedostatek, poněvadž to dosti známé jest, že při nynějších okolnostech času plat mimořádného profesora k výživě stavu přiměřené k napravení potřeb literárních jmenovitě, nestačí. Já posud dle možnosti pomáhal jsem, jak se říká, profesora živiti spisovatelem. To jde, pokud zdraví a síly stačí; nepůjde snad vždycky, a čím dále tím bolestnější jest, když mám přisazovat, co jiní k ulehčení starších let neb k lepšímu opatření svých pozůstavených rodin aspoň dílem mohou ukládati.
Račte mi Vysokorodý pane barone, nezazlíti, že sobě listem tímto stížným k Vám ulehčuji srdci, s doufanlivou žádostí, že račte při Jeho Exc. mým laskavým přímluvcem býti, aby – křivdu, která se mi již stala a co zkušené odstrčení před jiným napraveno býti nemůže, aspoň od měsíce k měsíci nemohla dalším zanedbáváním mne v nynějším [?] postavení mém materiálním.

Zůstavuje
V. V. T.