Info

Dokument Johann Karl Rojek an Leo Thun
o. O., 14. November 1854
Signatur Staatliches Gebietsarchiv Leitmeritz, Zweigstelle Tetschen-Bodenbach
Familienarchiv Thun-Hohenstein, Linie Tetschen, Nachlass Leo Thun
A3 XXI D302
Regest

Der Priester Johann Rojek wendet sich schutzsuchend an Thun, weil er sich zu Unrecht angegriffen fühlt. Seit vier Jahren sieht er sich den Anschuldigungen eines Beamten ausgeliefert, der ihn wegen Hochverrats anklagen will. Zuletzt wurde er beschuldigt, sich geweigert zu haben, die Verleihung des Verdienstkreuzes an einen Stadtoberen in seiner Kirche feiern zu lassen. Rojek weist diese Anschuldigung jedoch von sich. Er beteuert indes, dass die Andacht stattgefunden habe, der besagte Beamte aber nicht anwesend war. Rojek bringt schließlich seine Freude darüber zum Ausdruck, dass er vernommen habe, Minister Thun habe ihn wohlwollend in Erinnerung behalten. Er hofft, dass dies so bleiben werde.
Dem Brief ist eine Predigt von Johann Rojek beigelegt. Das Thema der Predigt ist die Revolution in Frankreich sowie die Hinrichtung von Ludwig XVI. Rojek kritisiert die Revolution und die Infragestellung der Autorität der Kirche und des Herrschers. Er führt darin zahlreiche Bibelzitate sowie Beispiele aus der Geschichte an.

Beilagen, Anmerkungen

Tschechisch.

Ein Teil des Briefes fehlt.

Verweis auf den Brief Vinzenz Prasky und Josef Hais an Johann Rojek. Königgrätz, 1. Oktober 1854.1

Beilage: „Vyznání církevní a politické kněze Jana Karla Rojka (děkan v Novém Městě nad Metují, prosloveno v řeči chrámové 29.10.1854) [Das kirchliche und politische Bekenntnis des Priesters Johann Karl Rojek (Dechant in Nové Město nad Metuj) vorgetragen in der Predigt am 29.10.1854].

Schlagwörter
Transkription und Kodierung Dieses Dokument wurde von Christof Aichner und Tanja Kraler transkribiert und nach XML/TEI kodiert.
License eXist-db

Transkription

    Vaše Excellencí!
    Výsokorodý Pane Hrabě!

    Nadobyčejné bezpráví donutilo mne dne 15. srpna r[oku] b[ěžného] hledati obrany proti zdejšímu c. k. podkrajskému Lhotovi; neboť jinám čtyrleté počínání jeho nesměřuje, než kterak by mne snad i z velezrády obviniti mohl; – vždyť i nejposledněji vyslovil se, že celé dva dni pracoval o žalobě proti mne k výsokému c. k. ministerstvu, a tentokráte již se jedná o existenci mou. – Ač tu o velikou věc běží, ba o největší, – předc – čistého jsa vědomí – docela pokojným duchem patříti mohu i také hledím v budoucnost, pokud brány spravedlnosti v Rakousích nejsou zavřeny, – tajná udání neumořila zásadu: Audiatur et altera pars, – a jednotlivým úředníkům privilegium není dáno, by směli muže loyalní a o řád zemský zasloužilý naprosto cti a víry zloupiti. – Muž ten, který za bílého dne vidí strašidla pošlá z fantasie neduživé, – a urážkou samého c. k. apoštolského Veličenství pokládá každé neuskutečnění osobní vlády a taktéž prohlásil obecenstvem, že nechtěl jsem udělení kříže záslužního představenému zdejšího města oslaviti kostelní pobožností – ano i povedlo se jemu většinu sousedstva zdejšího slovy svými v blud a tudíž v hořkost proti mne zavesti a v tom utvrditi, když se veřejně projádřil, že on dokázal toho, že musím v chrámu pobožnost slavnostní vykonati; – však sám té slavnosti byl prázden, když – pobouřiv prve měšťanstvo – mímo nadání den pře tím odejel do rodného svého města.
    Řeč, kterou jsem u příležitosti té mluvil, nebyla docela hledána a dělána, jelikož stačilo před Bohem a lidem zřetelně vysloviti staré náhledy a zásady stvrzené a protříbené zkušeností osobní a dějinnou, – a toliko ohled přísný bráti na různou vzělanost posluchačův, mnohem různější jich náhledy a osobní mé nad míru zobtížené postavení.
    Vysoce oblažila mne ta zvěst, že Vaše Excellencí ráčila jmeno mé v paměti příznivé zachovati; – tím bolestněji dotýká se mne pomyšlení to, že by Excellencí Vaše obvinnováním zdejšího c. k. podkrajského mohla jméno mé v pochybnost bludnou bráti aneb dokonce znamenáno je míti známkou – při nejmenším – Kněze neloyalního. – Jelikož pak se mi před lety toho štěstí dostalo, osobně seznati vzácnou přímost a výsokou šlechetnost Vaší Excellencí, nemohu déle obrániti se vnitřnímu puzení; – i osměluji se přímou důvěrností však i hlubokou uctivostí řeč mou – co vyznání mé církevní a politické – bez všeliké změny2

    Vyznání
    církevní a politické
    kněze Ivana Karla Rojek-a
    děkana v Novém Městě nad Metují
    vyslovené řečí chrámovní
    dne 29. října 1854

    V Kristu Ježíši, Pánu našem, shromáždění!

    Ve valném zástupu a slavnostném průvodu viděli jsme měšťanstvo zdejší vejíti do tohoto chrámu posvátného. – Neobyčejná tato slavnost a zde posud nevídána, dává mi příležitost také zvláštní řečí osloviti vás.
    Bychom pak věci světské nestavěli nad božské, usvědomíme se prve jako křesťané, kde se nalezáme.
    a. Kristus Ježíš, král nebeský, takto vyřkl: Dům můj jest dům modlitby. Mt. 21 [Matouš, 21]. – tedy dům služby Boží, – v němž toliko služba Boží konána býti má, – a všecko odsud vzdáleno, co mysl člověka od služby Boží – od Boha odvracuje. – Dokládá sv. Jan Zlatoustý: Chrám jest příbytek andělů, brána nebeská, ano – nebe samo. Sv. Nilus pak: Považuj chrám co nebe, a navštívení jeho jako navštivení nebe, a ničeho v něm nemluv a nečiň, coby chutnalo zeminou t.j. záležitostmi pouze zemskými; – a sv. Bernard dotvrzuje: (Pakli arciotec Jakob probudiv se ze sna, v kterémž viděl vidění Boží, zvolal:) Jak hrozné jest místo toto! Není tu jiného, jedině dům Boží a brána nebeská. Vpravdě Hospodin jest na tomto místě a já jsem neviděl (Gen. 28.); oč hroznější jest místo toto – a všeliké úcty hodné, kteréž sv. andělové navštěvují a kteréž i sám Pán svou přítomností naplňovati ráčí. (sv. Frant. Sal.:) Kdež se Kristus v oběť obětuje a kdež se Jeho nejsvětější tělo nalézá. ?
    Divno-li tedy, jestliže Kr. Ježíš také horlil o čest domu Božího, – když On – jsa vtělená láska, dobrota a milosrdenství – dle slov sv. Jana apoštola: udělav sobě bič z provázků všecky vyhnal z chrámu. – ? – 2, 15.
    b. Jakou tedy řeč mluviti smí služebník Boží, pastýř duchovní, v této svatyni? – Kr. Ježíš takto nařídíl učedníkům svým: Jdouce po všem světě kažte Evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude, – Kdož pak neuvěří, bude zatracen. Mar. 16– Sv. apoštol Pavel dokládá takto: My pak kážeme Krista ukřižovaného, židům zajisté pohoršení, – pohanům pak bláznovství. 1. Kor. 1., a opět dí: Ne sami sebe kážeme, ale Ježíše Krista, Pána našeho: sami pak o obě pravíme, že jsme služebníci vaši pro Ježíše.
    Pakliže tedy tento chrám jest dům Boží, dům modlitby. – A pakliže toliko Kr. Ježíš ukřižovaný kázati se má, – aniž knězi sebe sama kázati smí: kterak tedy tato dnešní – pouze světská – slavnost přichází v spojení se službou Boží? – Tou cestou: že slavnost dotýká se vlastně posvátné osoby císaře a krále našeho katolického, – že i ona dává příležitost i předmět kázati Evangelium Kristovo, – mluviti o povinnosti křesťanské, – a kterou pro dnešní naše vzdělání zahrnuji v slova knížete apoštolského, sv. Petra:
    Boha se bojte, - krále v uctivosti mějte. 1. Petr 2, 17.
    Kristu Ježíš, Syn Boha živého, jemuž dána všeliká moc na nebi i na zemi. – Onť jest nám nejvyšším vzorem a příkladem života, příkladem vykonávání povinností Bohem nám uložených. Příklad a učení Krista Ježíše samojedině jsou také s to připraviti nám nejvyšší blahobyt na zemi. – Zajisté jen jediného dne k tomu třeba, kdyby všichni lidé s upřimností vykonali přikázání téhož Kr. Ježíše: Milovati budeš Boha nadevšecko a bližního jako sebe samého. – a za tento jediný den celý svět docela jinou tvářnost nabude, – blahodárný život nastane ve všech rodinách, ve všech obcích, ve všech zemích, u všech národů; – největší díl slzy, které nyní v potocích zemi naši denně svlažují, vyschly by; – neboť přestalo by všecko to tisíceré a tisíceré trápení a soužení, jimiž zlovolně lidé se sužují a trápí, – a jako zlým duchem posedlí zkázy a záhuby bližního se domáhají!
    Nepřišel Kristus Pán na svět, aby království světské založil, neboť řekl: Království mé není z tohoto světa, – ale aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a učinil nás dědici království nebeského; – onť přišel, aby nám dal příklad poslušnosti k Otci nebeskému, přitom však také příklad poslušnosti k mocnosti světské.
    Kristus Ježíš káže všem, kteříž v něho věří: Dávejte co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu. – Kr. Ježíš podrobil se dani, kterouž za sebe i za Petra zaplatil. – Když pak on, jsa nejsvětější vlečen byl před soudné stolice co buřič a lotr, – tuť moci světské se podrobil; – a když Pilát mluvil k němu: Nevíš-li, že mám moc tebe ukřižovati a mám moc tebe propustiti? – tu odpověděl Spasitel slova, kteráž všichni křesťané, zvláštně pak všichni ztřeštěnci našeho věku hluboko v paměť a srdce své měli by vložiti, řka: Neměl bys žádné moci proti mne, kdyby nebylo tobě dáno s hůry.
    Tak slovy a podvolením se soudu světskému nadevšecku pochybnost postavil Kr. Ježíš pravdu tu, že všeliká moc na zemi pochází jedině od Boha, – a proto jen svatou pravdu vyznávají mocnářové, když se píše: Z milosti Boží, ne pak z milosti lidu.
    Co však Kristus Pan učil a učinil, to kázali též sv. apoštolé, Duchem sv. osvíceií; – a toto učení neporušené zachovává církev sv. Katolická, kterouž Kristus Ježíš založil na skále Petrově, – již dal přislíbení: Já s vámi jsem po všecky časy až do skonání světa. Mat. 28. Která dle slov sv. Pavla jest dům Boží, církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy. / Tim. 3, – o niž řekl Pán: neuposlechne-li kdo církve, budiž tobě jako pohan a publikán. Mat. 18.
    Tato církev svatá dobře ví – neboť zkusila toho dost trpce v běhu 18.set let až do dnešního dne – že moc od Boha danou vykonávají ne andělé, ale lidé, lidé křehci, nedokonalostem všelikým podrobeni, – a že tato moc od lidí převrácených i proti samému Bohu a nejsvětější vůli jeho může být obracována; - ale jakož, byť byli hospodářove a pánové sebe převrácenější, přede církve sv. dle apoštola velí: Služebníci, poslušni buďtě ve všem pánů svých tělesných, ne na oko sloužíce, jako lidem se líbíce, ale v sprostnosti srdce, bojíce se Boha; – byť rodiče sebe více nehodnými učinili lásky dítek svých, předc neustává napomínati: Synové a dcery, poslouchejte rodičů ve všech věcech; nebo to jest libé Pánu; tak podobně byť všeobecný zmatek zpletl rozum lidský, – byť i moc světská stržena byla z cesty pravdy a spravedlnosti, církev svatá – jakožto po všecky časy činila, až do skonání volati bude synům lidským slovy Krista a apoštolův: Dávejte, co jest císařovo, císaři. – Každá duše mocnostem vyšším poddána buď, neboť není mocnosti, leč od Boha a kteréž jsou, ty od Boha zřízeny jsou; protož kdo se mocnosti protiví, zřízení Božímu se protiví a kteří se protiví, odsouzení sobě dobývají. – Dávejte všem co jste povinni: komu daň tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest. z Řím 13.
    Poddáni buďte všelikému lidskému zřízení pro Boha, buďto králi jako nejvyššímu, aneb vladařům, jako od něho poslaným k potrestání zločinců a k pochvale dobrých; nebo tak jest vůle Boží, abyste dobře číníce k mlčení přivedli nevědomost nemoudrých lidí. 1. Petr 2.
    A slova sv. Pavla: Prosím pak především, aby činěny byly prosby, modlitby, žádosti, díkučinění za všecky lidi, za krále i za všecky, kteří jsou v vysokých ouřadech postaveni – 1. Tim 2.
    A čemu církev učí – vždy skutkem osvědčili věrni křesťané, věrni učenníci Kristovy; – zvláště pak vznešeným příkladem jsou nám první křesťané, kteříž po 300 let pod císaři pohanskými pro víru Kristovu nejukrutnější všecko pomyšlení lidské převyšující – protivenství museli snášeti – ale proto předc osvědčili se nejvěrněšími poddanými. – Měli-li k rozkazu pohanskému zapříti Krista, tuť ovšem zvolali s apoštoly: Více sluší poslouchati Boha než lidí. Act. Ap. 5– ale tělo své volně vydávali mukám, ano i radovali se a díky vzdávali Bohu, že hodnými byli uznáni trpěti pro jméno Kristovo; – týkalo-li se pak co povinností jich občanských, – tuť byli vždy mezi prvními i nad pohany.
    Co jsem pravil, doložím ze spisů prvních Křesťanů.
    Sv. mučenník Justin hájí křesťany proti nářkům pohanským – a tu píše mímo jiné pohanským císařům římským Antoniovi a Mark Aureliovi: My se ovšem klaníme jedinému toliko Bohu; ostatně ale vždy hotovi jsme poslouchati vás ve všem s ochotností; – uznávámeť vás za vladaře na světě, a prosíme tež Boha bez ustání, aby vám s nejvyšší vládou dal též rozumu k moudrému nakládání s poddanými.
    A Tertullian ve spisu svém k pohanům dokládá, proč křesťané všeliké vzpoury se varují, řka: My křesťané jsme od nedávna, a již naplnili jsme všecky kraje vaše, vaše města, ostrovy, hrady, pevnosti, sbory. ano i tábory, … palác císařský, senát a veřejná místa; – jediné chrámy vaše zůstavili jsme vám. … Ježto však my tak ochotně na smrt se vydáváme, zdaliž bychom nebyli schopni a hotovi k jakémukoli boji, a byť nás i menší byl počet, – kdyby dle učení naše nebylo nám přikázáno, raději od jiných smrt přijímati, než abychom sami zabíjeli?
    A když k biskupu a mučenníku Acháciovi mluvil úředník pohanského císaře Decia: Náležíť tobě milovati knížata naše; – odpověděl muž svatý: A komužto více k mysli jde, kdož císaře tak miluje, jako jej miluje lid křesťanský? Ustavičná a stálá děje se od vás modlitba za něho, aby na tomto světě prodlouženého věku došel, národy mocí spravedlivou řídil, a těch neklidnějších času za svého mocnářování požíval?
    Tak jednali první křesťané pod císaři a úřady pohanskými; – a jak my křesťané jednáme pod císařem křesťanskýmkatolickýmba apoštolským?
    Sv. Štěpan král Uherský, vroucí horlivostí k tomu pracoval, aby národ jeho na víru Kristovu byl obrácen. – Za toto blahodárné působení nazval jej svatý Otec, papež Římský: králem apoštolským. – Tohoto titule užívali i posloupní králové uherští. – Jeho Milost císař a král náš František Josef I. však ustanovil se na tom a nařídil, aby jemu titul dán a psán byl: Císař apoštolský, – císařské královské apoštolské Veličenstvo; patrně všemu lidu a zvláště svým národům najevo dávaje, že i on chce být císařem apoštolským. – Apoštolem na trůn, – apoštolskou horlivostí a svědomitostí chtě působiti na rozšíření, zvelebení a utvrzení víry v Krista Ježíše a svaté jeho církve. – Dobřeť uvážil a porozuměl on slova Kr. Ježíše: Dávejte, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu; – – uznalť, že kdo nedá Bohu, co jest Božího, ani nemůže císaři dáti, co jest císařovo; – jelikož jen kdo Boha poslušen a Bohu věrný jest, také pro Boha poslušným a věrným setrvá císaři svému; – jinak nic! – leč k vůli zaopatření svému – a pokud jemu z toho jde užitek. – Protož i vidíme jej, anť předkem vynasnažuje se dávati Bohu co jest Božího.
    V mladistvém věku – 18. let stár – dobou bouřlivou, když zráda ohavná celé krajiny odtrhnouti se přičinila od zemí císařských a kdež mocí válečnou musel dobývati sobě dědictví předkův svých, nastoupil on stolec královský císařský, – a vůbec známo, že všechny radosti, kteréž tak mladý věk v takovém postavení podává, v oběť přináší starosti a péči o dobro svých zemí, ano i noční doby obětuje, chtě tak řka sám věděti, vše obstarati a opatřiti, že z mnohých již stran obávání důvodná byla vyslovena, by přílišným namáháním na zdraví svém neutrpěl a života si nezkrátil.
    Věrný jsa katolík – jako císař a král nepokládá se pánem – ale synem prvním církve svaté, a protož vyslovil vůli svou, by církev Katolická v záležitostech svých církevních dle ustanovení Krista Pána svobodnou měla vůli, a bez všeliké překážky dle sv. Evangelia o spasení věřících pracovala.
    Bedliv dávati Bohu co Božího jest, netoliko denně sklání kolena svá před Synem Božím při drahé oběti mešní – ale tu víru svou vyznává i před zástupy synů světa. Příkladem z mnohých budiž, že lonského roku ve Vídni po Myslivecké třídě, jedné to z nejlidnatějších ulic hlavního města, pospíchal kněz s nejsvětější Svátostí k nemocnému; sem a tam obnažila se více hlava lidu věřícího, než velká většina moudrých a osvícených synů světa toho, kteří – jak říkají – tu náboženskou pověru již vyzuli, neviděli – ovšem pak nechtěli viděti tu nebeskou utěchu umírajících. – Tu však po jednou zastaví se kočár skvostný, – z něho vystupuje pán mladý – a ku podivu všech kleká na veřejné ulici na kolena svá – a obnaženou hlavou žádá o požehnání s Nejsvětějším. – Ale ještě větší tu div; – pojednou všecky hlavy se obnažily, – všickni mímojdoucí bez rozdílu smekají a jako zaražení hledí; – ovšem – viděli zde klečeti císaře a pána svého – císaře apoštolského, který příkladem svým jako apoštol hlásá lidu zesvětštilému víru v Krista Ježíše, Syna Božího, přítomného v svátosti. – Tak vyznává Krista a dává Bohu co Božího jest i před lidem, – a za to moc Boží osvědčuje se nad ním, když již poněkolikráte z nebezpečenství života vytržen byl jako zázrakem.
    A však starostí plný je život jeho; – neboť když nešťastné ono zbouření ve Vídni, v Itálii a Uhřích před něco málo lety nesmírné na země naše uvalilo, – opět v nebezpečenství trváme nových a záhubných válek. – V okolnostech těchto však světu známo, že císař a pán náš k tomu celou sílu směřuje, by pomoženo bylo s pomocí Boží v dluhách zemských, k čemuž i my povinni jsme se vaší obětí napomáhati; – jakož i ve válečném nebezpečenstvím vyslovil se, že jiné politiky užívati nechce, leč která směřuje k prospěchu národův jemu svěřených.
    S úctou hlubokou patřejí všickni cizozemci, kteří mají smysl o blaho člověčenstva, na císaře a pána našeho mladistvého; jméno jeho oslaveno jest již nyní mezi všemi národy Evropskými; – v osobě jeho vidějí všickni šlechetníci naději lepší budoucnosti; – a my – my, pod jehožto žezlem žijeme, jehož pánem svým nazýváme, – my bychom z něho neměli nikdy vzdávati Bohu? – my bychom neměli vřele se modliti, by Bůh živil jej a milostí svou vedl ho po cestách spravedlnosti nebeské? – modliti se nejméně tak, jak první křesťané modlili se za císaře své pohanské? – úctu, lásku a poslušnost prokazovati jemu nejméně tak, jak se osvědčili první křesťané k pohanským mocnářům svým?!
    Jiná ale otázka staví se nám tu před oči, totiž: Zdali pouhá osobnost, – pouhý příklad – pouhá vůle císaře a krále našeho šlechetného vystačí zničiti a vyhladiti převrácené smýšlení věku nynějšího, – za to pak v srdce všech jeho poddaných daleko rozsáhlých zemích rakouských vložiti vůli silnou, by dávali Bohu co jest Božího, – a proto také císaři co jest císařovo, - a tudíž by dle slov sv. Pavla: odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí – střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě? – Tit. 2.
    V zemi francouzské žil král Ludvík XVI. – Bylť to kníže slouže Bohu nejvroucnější nábožností; – v povinnostech svých královských osvědčoval nejvyšší svědomitost; – celé dychtění a smýšlení jeho směřovalo toliko k blahu poddaných, k provedení spravedlnosti, udržení řádu a pořádku; v domácnosti své pak sloužil za vzor šlechetného manžela, pečlivého otce a láskyplného pána; – na časy dlouhé neměla země francouzská na trůnu svém muže takového, který v každém ohledu byl cti nejhodnější, – o němž říci se může, že koruna královská ne tak ozdobovala jej, ale že on sám byl ozdobou koruny královské. – Nůže, – a tohoto krále vidíme, kterak lid zbouřený a rozjitřeny vede jej co zločince a zrádce do žaláře – a dále vede jej ku gilotině, když sťata jest hlava jeho! – Jak to bylo možno v zemi křesťanské, v zemi, která pro svou vzdělanost výsoce byla proslavena, – kamž tak řka putovati musel každý, když dobrý mrav a vzdělanou způsobilost chtěl si přivlastniti? – Tak ptáme se v udivení.
    Kde se nedává Bohu co jest Božího, – tamť i přestane se dávati císaři, co jest císařovo! – Kde se rozhází oltář Páně, tamť ovšem zřítí se i trůn královský! – Když národ francouzský – vlastně svůdcové jeho – dospěl tak daleko, že na sněmu zákoném prohlásil: Není Boha! – a žalář i smrt vyřčeny byly tomu, kdož by byl vyznal Krista – tuť ovšem take nemohlo býti více Krále z milosti Boží!
    Když vůdcové lidu v slavném průvodu uvedli Komediantníci do hlavního chrámu Pařížského, – ji na oltář posadili jako bohyni rozumu – a ji poctu bohyně vzdávali, – tuť ovšem musela téci krev královská.
    Snad řeknete: To učiniti mohla jen ta chátra lidská, – jen ten surový, nevzdělaný lid z ulic, – – A což se neopřelo Kněžstvo slovem Božím? – Kde byla šlechta? – Kde úředníci? – Kde všichni ti, jenžto moc vládli? – Kde všichni ti učení a na vysokých školách vzdělani? – Kde byla stráž královská? – Kdež četne hrdinské vojsko smrtící zbraní opatřené??
    Vidíváme, že na nejvyšších vrcholích hor mraky shromážditi se počínají, – z nenáhla celé hory zakryjí – a snižujíce se padají v kraj a údolí, až i světlo denní zastinují.
    Tak domnělá moudrost světa toho, křivě filosofie zvána, v pochybnost beroucí vše co Bohem zjeveno, – spojená s prostopášností života – zponenáhla zobecněla ve vyšších společnostech Francouzska – ano i při samém dvoře královském. – Nákaza ta, podporována spisy a knihami hlásajícími nevěru, – v posměch dávajíc i obyčeje i pravdy náboženské, – potupou stíhajíc i kněžstvo, hlásatele Evangelium Božího, – nákaza ta šířila a spouštěla se do nižších stavů tak, že kdož vzdělaným slouti chtěl před světem, aneb bych se srozumitelně vyjádřil, kdo jako nyní před lidem „Bildunk“ svůj okázati chtěl – tím samým počal zapírati povinnosti své křesťanské – chvástal se úsměšky a holou nevěrou ve společnostech – po hospodách – na trhu i v domácnosti.
    Tito příkladové, tyto řeči museli konečně i ten nevzdělaný lid na ulici nakaziti, že složiv všecku úctu k Bohu co divá zvěř hleděl jen k tomu, čím by nasytil rozdrážděnou náruživost těla svého. – Jako Kristus Pán připodobnil království Boží kvasu, kterýžto vzavší žena zadělala do třech měřic mouky, až zkysalo všecko. Luk. 13 – tak podobně kvas prostopášnosti vyšších stavů prošel na větší díl celý národ francouzský až zkysalo všecko.
    Co mohlo kněžsvto působiti, když prve na veřejném sněmu zemském Mirabeau ona památná slova: Chceteli změnu v řízení zemském, musíte prve lidu francouzskému vzíti víru katolickou; – a stalo se tak; – když to bylo heslo mudrců francouzských: Zničmež zlopověstnou víru křesťanskou. – Když veřejně se hlásalo, že jen tehdáž na zemi bude dobře když střevami posledního kněze zaškrcen bude král poslední!? –
    Jakého divu, když i tu slovo Kristovo opět se vyplnilo a jako za času císařů pohanských kněži na sta – i tisíce krev svou vycedili na popravišti!?
    A stráž královská? – Ta klesla pod vražednými nástroji lidu rozkáceho; – a vojsko? – Spojilo se s lidem; – a šlechta? – buď na popravišti zhynula, buď na útěku do sousedních zemí spásu nalezla; a Mudrci, učení a na vysokých školách vzdělání? – Tiť stali se vůdci lidu v takové krvežíznivosti, že překonali i tu zvěř dravou – pozustavivše příklad, že pod sluncem nemůže býti větší ohavy, – většího krvolačníka, – většího ukrutníka, jako člověk – byť i podle způsobu světského vzdělány, však zbavený víry a Boha a věčnost!
    Praví pak král Šalamounovi: nic není nového pod sluncem, aniž může kdo říci: Hle toť jest cosi nového: nebo již to bylo před věky, kteříž byli před námi. Eccles 1.1. – Ano, nic nového pod sluncem! – nic, co by se již nebylo stalo, byť i při jiných okolnostech! – Stejné příčiny působějí vždy na stejný oučinek. A proto historie vším právem sluje učitelkyní života, – neboť minulé dějiny lidstva ukazují nám jako v zrcadle, kterou my jdeme cestou a k jakému tudiž dojdeme konci. A celá historie čemu učí a co dokládá příklady, než tu jedinou pravdu, že jakož jednotlivému člověku, tak i rodinám a celým národům potud jest blaze, pokud dávají Bohu co jest Božího; – ale hynou a zahynou, když vypovědic poslušnost Bohu nevěře se podají; – a proto také pravdivé jest slovo muže znamenitého, – že celé dějiny člověčenstva nic jiného nejsou, leč ustavičný boj nevěry proti víře.
    Ale kolik jest mužů těch, kteří by povážlivě rozváživše dějiny světa odsud nabývali moudrosti k posouzení přítomnosti a vynalezli prostředky připravující lepší budoucnost? – Kolik jest těch, kteří by ze smutných osudů vlastní naši vlasti byli zmoudřeli a poznali, které věci nám k pokoji slouží? – A což aspoň z toho, co od šesti let událo se v zemích rakouských i ve vlasti naši, žádného ponaučení jsme si nevzali? – – O, zajisté u všeobecném onom hnutí mnohý vlastimil v svatém zápalu pro Boha církev, krále a vlast s obětivou ochotností byl tu při ruce, by pomohl udržeti řád a pořádek – a zabránil vytržnostem záhubným; – ale bolestně zachvěl se vida, anť Boží věc zrádou se odstupuje, Kterak mnohým z těch tak zvaných a vnucených vůdců lidu nešlo docela o Boha ani o církev, – ani o krále, – ani o vlast, ale samojedině o nasycení ctižádosti jich; – nešlo jim o trvající blaho lidu, ale aby lidem jími zlobouřeným dostíhli cíle žádostí svých špinavých; – – nešlo jim o království Boží a spravedlnost jeho, - nešlo jim o pokoj lidu na zemi, – ale kterak by lidu vzali víru v Krista, – víru katolickou – a v zříceninách Rakouska pohřbili trůn králů zděděných! – – Heslo jejich byť tajené však skůtky ztvrzené, bylo: nedati Bohu, co jest Božího – a proto take muselo býti druhé heslo jejich: nedati císaři, co jest císařovo! – Očividně šli zbouřenci starou cestou národa francouzského cestou barikád – zrády – vražd zákeřnických; – jestliže pak celou cestu s oným národem jsme neprošli, – toho děkovati máme jedině milosti Boží, – kteráž nám přeje lhůtu poznání a obracení se na cesty Bohem vykázané.
    A této lhůty nám dané v celé míře vědom jest vznešený císař a král náš, – a první staví se v čelo, abychom šli cestou vedoucí k blahobytu národův, – a cestu jinou neuznává, leč kterou vykazuje Kristus, který jest cesta, pravda a život, kterýž velí: dávejtež Bohu, co jest Božího! - – Bychom pak došli cíle žádaného, všem národům svým jedno a totéž dal heslo, jenž zní:
    „Spojenými silami.“
    Co prospěly, co vymohly šlechetné vlastnosit, výborná vůle krále Ludvíka XVI.? – Nepodporován od svých – klesl jako mučenník věku svého v rukách vrahů vši víry a bázně Boží zbavených?
    Spojenými silami! – volá tehdy císař a král náš po rozsáhlých zemích svých! - Spojenými silami! – tak pamatuje kněze – úředníka – vojáka – měšťana – rolníka, každého od nejvyššího zástupce svého až k nejchudšímu hospodáři – Spojte sily své s mojími! – tak volá, abychom vystavěli dům nového Rakouska, v němž by blaze bylo žíti všem rodinám naším!
    A to heslo císařské nemělo by nás zmužiti, bychom chutě ruky k dílu přiložili? – a to tím více, když základní kámen nového Rakouska položil slovy Kristovými: Dávejte Bohu, co jest Božího!?
    Církev svatá v běhu 18tiset let prošla školu života; – prvních 300 let od císařův římských co nejukrutněji jsouc pronásledována měla býti z kořene vypleněna, a hle! – mocné ono císařství, kteréž ve třech dílech světa se rozprostíralo, ono sesulo v zříceniny – , a po něm v běhu téhož času kleslo ano i v nepaměť padlo nejedno slavné a mocné království, že nyní sotva někdejší jeho hranice udati můžeme. – Po kolikáté již změnila Evropa tvářnost svou? – ale církev nezměněná přečkala všecky změny světské a přečká je až do skonání světa, – neboť není z lidí, ale z Boha,
    Kristus s ní až na věky, – a s Kristem nepřestala denně volati k národům: Dávejte, co jest císařovo císaři a co jest Božího Bohu. – Mučenníci církve svaté hájili sice víru svou proti násilí, řkouce s apoštoly: Sluší poslouchati více Boha než lidí , – ale umírali s vyznáním slov Páně: Dávejte císaři, co jest císařovo! – Oltář Boží nestojí na trůnu královském, ale trůn postaven jest na oltáři, – a protož každý věrný kněž, věrně stoje při oltáři Božím jest sebou věrným strážcem a ochrancem trůnu královského, nemoha z přesvědčenosti katolické jinak kázati, než slovy mistra svého: Dávejte, co jest císařovo císaři a co jest Božího Bohu! Spojenými silami! – tak volá císař a král náš ke všem svým úředníkům a služebníkům, – ke všem, jimž jakákoli moc neb práce jest svěřena a v záležitostech zemských. – Církev sv. stále opakuje věřícím slova sv. Petra: Poddáni buďte všelikému lidskému zřízení pro Boha: buďto králi, jako nejvyššímu, aneb vladařům, jako od něho poslaným k potrestání zločinců a pochvale dobrých. 1. Petr. 2. Jakož tedy křesťané povinni jsou jim poslušností, tak jejich jest povinností: ničiti zločin a podporovati dobré. A zdali to není nejvděčnější a nejzáslužnější úkol míti tu moc morální i materiální rušiti zlé a šířiti dobro člověčenstva?! – Nad to služebník dobrý plní vůli pána svého, jak velí apoštol. Služebníci, poslušni buďte ve všem pánů svých, ne na oko sloužíce, ale bojíce s Boha. Smím-li slova Kristova obráceti na poměry světské, tedy připomínám slovo Páně: Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane! vejde do království nebeského, ale kdo plní vůli Otce mého. – A dím: Nekaždý, kdož volá: císař, císař! – proto již věrný jest služebník císaře svého, ale ten kdož plní vůli – ne svou, ale – vůli císaře pána svého. – Pravý-li Kristus: Kdo není se mnou, proti mně jest; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje: – i císař a král náš může služebníkům svým říci: Kdo není se mnou, proti mně jest, – kdo semnou neshromažďuje, kdo semnou nestavaví, tenť bourá a ničí blaho lidu mého. – Blaho země zakládá se na čtverém základu; jsou to: lože manželské, stolice soudců, trůn panovníků a oltář kněze. Běda zemi, pakli jeden ze základů těchto se rozviklal. – Stokrát běda, pakli se všecky viklají od víry – od Krista!!! – Proto věrný služebník císaře svého příkladem svým bude předcházeti a k tomu hleděti, aby sám Bohu dával a od jiných bylo dáváno, co jest Božího, – věda dobře, že pak i císaři a pánu jeho ochotně bude dáno, co jest císařovo; – jinak nic!
    A což říci mám veškerému měšťanstvu zdejšímu při slavnosti jeho dnešní, způsobené jemu milostí Jeho císařského královského apoštolského Veličenstva?!
    Jáť zajisté již více než celé čtvrt století žil jsem mezi vámi a s vámi, i důkazy jsem dal, že mezi vámi nehledal jsem užitku svého; – nejsa pochlebníkem a nájemníkem řídil jsem se vždy svědomím, nedbaje ani na chválu ani na pomluvu lidskou, neboť s apoštolem pravím – kdo mne soudí, Pán jest – 1. Cor. 4; – však po všechen čas měl jsem se rád k oběti, kdež se jednalo o dobro a zvelebení města zdejšího; – vždyť právě dnes tomu 16 let, kdež tehdejší magistrat jmenováním mne za čestného měšťana vyznalost svou osvědčil mně za služby mnou prokázané městu tomuto. – To mluvím zde při oltáři Páně s dobrým vědomím, však za žádnou jinou příčinou, leč na důkaz, že z účastenství na osudu vašem dobrém i zlém, – a také jinak nemohu, ba ani nesmím, -–neboť co správce a řiditel cirkve této odpověden jsem jednou Bohu spravedlivému soudce živých i mrtvých, v něhož věřím a jehožto co milostivého soudce spatříti žádám a vroucně doufám; -–tak jako i vy mně jednou budete odpovědni před trůnem velebnosti božské! – – Jeden z mučedníků svatých vyřkl slova tato: Kněz Boží, kterýž pevně drží se Evangelium Kristova a přikázání Boží zachovává, může síce usmrcen, ale nikdy přemožen býti. Pokud stojím u víře a mluvím vám pravdu Boží, - vím, že nejsem sám, ale že za mnou a se mnou stojí onen král nebeský, který vykřikl: Kdo vás slyší, mne slyší; – kdo vámi pohrdámnou pohrdá; – kdož pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kterýž mne poslal.
    A této slavnostní chvíle což důležitějšího mohu vám říci, – co vám s největším důkladem mohu na srdce a do svědomí vložiti, než slovo Kristovo: Dávejte, co jest Božího, Bohu a, co jest císařovo, císaři! Boha se bojte, krále v uctivosti mějte!
    Přišed jsem před více než 25ti-lety za kaplana, shledal jsem, že město vaše do minulých časů chvalnou mělo pověst, – ano že považováno bývalo za jedno z nejpřednějších po celém kraji Hradeckém pro vážnost, rozšafnost a šlechetnost měšťanův zdejších. – V běhu 25ti-let ovšem velká většina starších sousedův pohřbena leží u Všech Svatých – a zcela nové pokolení vzrostlo a přejalo dedictví otcův svých. – Zachovalo si nynější potomstvo ono dědictví předkův svých??
    Duch času mocně kupředu žene; – však duch času mnohé símě přináší sebou, kteréž synové světa rozsívají; – kteréž však synům světla nikdy nemuže k duhu jíti.
    Přišel rok 1848 i s jeho nástupci; – ale mnohé slovo, mnohé smýšlení, mnohý náhled křivý a bludný udržel se jako koukol, z něhož nám nemůže vyrůsti chleb života. – Nuže, co tu činiti, než vyvrhnouti všechen ten kvas nezáživný, jak napomíná sv. Pavel: Vyčisťte starý kvas, abyste byli nové skropení.? 1. Cor. 5.
    Jak se očistíme? – Vykonávejme slovo Páně: Dávejte, co jest Božího, Bohu. – Co žádá Bůh? – Víru a poslušnost. – Kdo věří, spasen bude: kdo nevěří bude zatracen, – tak praví Kristus Pán, amy smrtelníci z těchto slov ani puntíka nesetřeme. – Neuposlechne-li kdo církev, budiž tobě jako pohan a publikan; – i tato slova zfalšovati a z písem sv. vytrhnouti, ba s celým písmem sv. zavrhnouti na věky. – Kdo z Boha jest, slovo Boží slyšíkdož vy neslyšíte, že z Boha nejste; – kdo se slovům těmto může opříti?
    Chceš-li do života vjíti, ostříhej přikázání, – neboť: Příjde hodina, v kteréž všichni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas Syna Božíha, – i pujdou kteří dobré věci činili, na vzkříšení života, kteří pak zlé věci činili, na vzkříšení soudu. – I o tom se bohdá jednou přesvědčíme – pán nepán, – věřící i nevěřící; – nebude-li jenom pro mnohého již pozdě!?
    I kdož by při těchto zjevných pravdách nemuseli užasnouti, ba strnouti, když předc vyskytují se křesťané, kteříž slovům Syna Božího víru upírají, – lecjakému plátku a výmyslu lidskému větší víry přikládají než církvi, jimžto náboženství Kristovo platí toliko za výmysl kněžský k zotročení a v poddanosti udržení lidu sprostého!
    Chceme-li zvěděti, čího kdo ducha jest, radí nám Kristus Pán: Po ovoci jejich poznáte je. – – Církev naše svatá a my věřící v požehnané památce chováme svaté a světice, – ty, kteříž nejedněm křesťanům titulárnim zatere [?] vtipu jejich sloužiti musejí. A což tito Bohem osloveni křesťané ta života trávili z nepravosti? – loupili bližního? – bouřili a rotili se? – vypalovali, plenili a vráždili ubohý lid?? – Právě opáčně v lásce k Bohu a bližnímu rozšířovali požehnání každým krokem svým, – v službě člověčenstva i život svuj v oběť přinášeli. Jako andělé s nebe přišlí památku požehnanou pozůstavili po sobě co dobrodincové člověčenstva.
    A což ti mudrci tohoto světa, kteři v nesmírném světle osvícenosti své vyzuli již všecku víru, – kteerá jim jest jen samá temnost, noc, hloupost a báchora? – Jakými ti jsou dobrodinci člověčenstva? – – Nůže, Evropa viděla je již ve všech skoto zemích – na barikádách, viděla je, anť bouří lid proti pánu svému, strhují jej v krvavou seč, – vraždí, – pálí, – plení – a požehnané kraje v poušť obracují, – a klatba a proklínání ozívá se po ních na staletí.
    Koho z těchto dvou chcete míti tźa přítele, souseda a spoluobčana? – toho, který dává Bohu co jest Božího? – aneb toho, kdo Boha i peklo zapírá? – Po ovoci jejich rozeznejte je!
    A proto mocí a odpovědností správce duchovního a pastýře vašeho napomínám vás, – nedejte se zaslepiti lichým slovem vzdělanosti světské – tím chváleným bildunkem. – Ne podle mody, komedie a románů zřizujte domácnost svou, – ale prohlížejte k jádru; – nebuďte jako děti, které za lesklé sklo dají si vzíti kámen drahý. – Již sv. Jan, miláček Páně, takto napsal: Všecko, co jest na světě, jest žádost těla a žádost očí a pýcha života, kterýž není z Otce, ale jest ze světa. 1. Jan 2. – A nynější duch času – a ta nynější vzdělanost co jest jiného, než rozdrážděná, bezuzdná žádost těla, žádost očí, – pýcha života? – Co jest heslem té vzdělanosti, než slovo bohatce v Evangelium:
    Jez, pij, hoduj, užívej světa!? – Vidíme síce uhlazený oblek, hladké otáčení a ponížené zkrucování těla, – slyšíme slova medotekoucí, – ale na obrácení opět hrubost, surovost a podlost. – O všem umění mluviti, všecko přetřepávati, – ale věru malé dítě s katechismem daleko více ví o Bohu, než obdivováni ti mudrci. – Hlavní pak známka jejich jest nevážnost k víře Kristově, k církvi a kněžstvu, kteréž nechce býti zrádcem svatyně Boží – lečby s ním, jak říkají, dušičku zapíjelo. – – Náboženství jejich jest, jako pravějí: Býti poctivým člověkem! – ovšem tak daleko poctivým, aby to uměl vždy tak chytře navleknouti, by nepřišel do kriminálu; – náboženství, které všecku neřest dovoluje, pokud se nedá člověk chytiti a osvědčiti, – a i křivou přísahu za dovolenou má, když jen pomůže!
    Takové náboženství – které jiného není, než nové hrubé pohanstvo – ovšem stačí, aby nebyl za živa oběšen, – ale aby ušel ruce Boha spravedlivého, který nebývá posmíván – to snad i ten nejchudší rozum pochopí. – – O nich již dávno byla řeč, když Kristus Pán mluvil o člověku, který Boha se nebojí a lidi se nestydí, – o nich dí písmo: že hřích jako vodu pijí, o nich mluví sv. Pavel, když píše: Mnozi chodí, a kterýchž jsem častokráte pravil vám, – nyní pak i s pláčem pravím, že jsou nepřátelé kříže Kristova, jichžto konec zahynutí, jichžto Bůh hřícho jest a sláva v zahanbení jejich. Fil. 3.
    A takové pohanstvo měli a chtěli byste vyměniti jménem a způsobem vzdělanosti světské za víru zděděnou? – Chtěli byste dle učení světa státi se otroky žádosti těla – žádosti očí – pýchy života? – toho učení které hlásají z barikád? – toho učení, které se káže nad hromadami mrtvol - nad zříceninami požehnaných krajin?
    A jak by jste mohli vy to chtíti??!
    Protož hleďte si skrovných domácností svých v poctivosti a bázni Boží, – rovnejte jedno s druhých v skromnosti, jak to činívali otcové vaši; – patřte především k tomu, co vám potřebného a užitečného, – a nedejte se svésti k zbytečnostem, byste [aby jste] dědictví otcův svých opatrných zachovali dítkám svým, – a ne pyšnou marnotratností jim zanechali mošnu a hůl. – Nejmizernější zajisté pošetilost jest ta sprostá pýcha, která při opilství se nadýmá.
    Ale čisté svědomí, skromná mysl a dobrá vůle, – toť jest poklad trvající, toť jest kapitál nesoucí hojné ouroky trvající spokojenosti, – a ten dosáhnete jedině tenkráte, když Bohu dávati, co jest Božího.
    A protož, kdokoli vás a jakýmkoliv způsobem odvrátiti chce od Boha, od Krista a přikázání jeho: – toho mějte za onoho nepřítele, o němž dí sv. Petr: že jako lev řvoucí obchází, hledaje kohoby sežral, – tenť jest zrádce, tenť jest buřič, – neboť nechceli dávati Bohu, co jest Božího, tím méně dá císaři co jest císařovo; – zlehčí-li vážnost oltáře – zlehčí tím více i trůn; – podvracíli oltář Páně – s ním svrhne i stolec královský. – Dávejme tedy s horlivvostí Bohu, co jest Božího, – a pak zajisté pro Boha dávati budeme i císaři, co jest císařovo.
    A jak bychom nedali, když milostivý císař a král náš v osobě představeného toho našeho města veškerému měšťanstvu dal důkaz své vysoké přízně a náklonnosti?
    A tohoto císaře a krále našeho postavení, kterak ono jest obtížné a nesnázemi soužené; – a hle! – celou silou mladosti své se, – nejvyšší cíl života svého hledaje i v tom: spatřiti Rakousko šťastné – spokojené a blažené!
    Naše dobro leží na srdci jeho, – jako bychom sjednocenými silami neměli býti nápomocni jemu? – jakobychom neměli seřaditi se v jedno, aby s všemožnými obětmi vykoupena byla lepší budoucnost – naše budoucnost!?!
    A byl-li by kdo, který v nevědomosti své aneb v slepém nerozumu ani neví, že koruna královská jest koruna starostí denních a nočních, – koruna, která přečasto až do krve tlačí, – a nezdají se jemu věci jíti jakoby chtěl: – zanech posuzování toho, čemu nerozumíš; – kdežto snad sám ani bídné hospodářství své zpravovati nedovedeš, nechtěj pyšný rozoumek svůj trousiti a zprávě daleko rozsáhlých království a 36-ti milionů různojazyčných národovcův; – ale raději klekni a s církví modli se – jak se první křesťané modlívali za pohanské mocnáře – by dobrotivý Bůh darem Ducha svatého osvítil rozum a srdce císaře a krále našeho, – by poznával a vykonával to, coby k blaženosti naši napomáhalo. – – A jelikož císař a král – byť ten nejlepší – zůstává předc jen člověkem křehkým, – a není vševědoucí, aby mohl všude sám dohlédnouti, – a není všemohoucí, aby mohl sám a sám všecko vykonati, ale musí spolehati na služebníky svy – jako hospodář na čeládku svou; – tedyť nám ovšem jeného nezbývá, leč prositi Boha opět, aby císaři a pánu našemu dal rádce věrné a osvícené, – vladaře moudré a lidmilovné, – služebníky rozšafný a bohabojný, - vojsko udatné a lidské.
    Než, jaké tu pochybnosti!? – Myť chceme s císařem a králem naším dávati Bohu, co jest Božího, – a tím samým pro Boha – a pro vlastní dobro naše – dávati budeme císaři, co jest císařovo!
    A protož svaté budiž nám slovo sv. apoštola Petra – kterýmžto dnešní slavnostní památku zasvěcuji:
    Boha se bojte, - Krále v uctivosti mějte!

    Amen.