Frantisek Kořínek an Leo Thun
o. O., o. D. [1853?] 1
|

go to

Personalfragen Gymnasien Realschulen Böhmen

Vaše Excellencí!

Kdo poprosí otce svého o chléb, zdaliž mu podá kámen? Kdo se obrátí na Vaši Excellencí, kdo na šlechetné srdce Vaše appeluje, zdaliž bude odmrštěn?
Tímto přesvědčením jsa veden, osmělil jsem se i já, neznámý ve světě cizinec, přímo na Vaši Excellencí psáti a prosbu svou Milosti Vaší předložiti. Otec můj, učitel v Uhřínově blíže Velké Mezříče [Velké Meziříčí] na Moravě, byl vloni odsazen proto, že veřejně zastával Husa a jeho stoupence. Velká tímto způsobem nastala nouze a bída proň, ale ještě větší pro mou nekonečně milovanou matku, jejížto uživení zůstaveno mně.
Dokončil jsem tříletý běh na filosofické fakultě Pražské, jsa po dvě leta spolupracovníkem vládních Novin Pražských. Obíral jsem se dějepisem a zeměpisem, jakož i literatrou českou i Německou. Rodiče moji obracují se ke mně co k svému synovi, abych je ve stáří živil a mně ubohému sotva zbývá na to, co sám nevyhnutelně potřebuji k živobytu.
Odhodlal jsem se v nesnázi této utéci se k Milosti Vaší.
Neprosím za svého otce – provinil-li se anebo nic, zůstaveno budiž soudci soudcův, ale prosím za mou matku, kteráž mně vykojila, odchovala a jejížto neobsáhlou lásku ke mně vylíčiti sotva bych mohl. Jedná se tu o mně, o budoucnost mou, jedná se o to, abych byl zaopatřen tak dalece, bych své stařičké rodiče nemusil na žebrotu vyslati.
Nemám však nic jiného nežli to, co jsem sobě na vědomostech shromáždil ve svých studiích, nemám nic jiného nežli dobré svědomí, lásku k rodičům svým a důvěru ve Vaši Excellencí. Povážím-li však, že z nedostatku peněžitého zkoušky své odložiti jsem přinucen a tím samým že naděje má na krásnější budoucnost temniti se počíná, uchvátiti se dávám mimovolně zoufalé mysli, leč důvěra, kterouž nezkažené srdce z náboženského zřídla čerpá, pobízí mne neustále, abych boj vybojoval a starým rodičům svým pomohl z nouze. Osměluji se tudíž prositi Excellenci Vaší o prozatímní supplenství buďto ne reálce a nebo na gymnasium v Rakouské nějaké zemi. Tím bych získal příležitost v běhu jednoho leta zkoušku odbýti, a já i rodiče moji modlili by se k Všemohoucímu za Vaši Excellenci – za svého to ochrance.
Píši Vaší Excellencí v cestě soukromé a protož svá veškerá vysvědčení předložiti neradí mně rozvaha. Ač neleží v mé povaze chlubit se schopnostmi svými, předce poukázati dovoluji sobě na článek „Lermontov a básníkové Ruští“ v posledním svazku Musejníka na důkaz, že nikoliv nehodný člověk na ušlechtilou mysl Vaší Excellence appeluje.
Jestliže kdy okolnosti materialní byly závadou v prospívání některého mladíka, jsou to zajisté u mne. Starost o živobytí mých rodičův nedává mně pokoje ani ve dne ani v noci a předce pobádá mne vnitřní hlas Boží, abych nedal klesnouti sobě. Starosť o stařičkou matku vedla mne, že s touto prosbou utekl jsem k Vaší Milosti. Jdeť má jediná snaha k tomu, abych z části oplatit mohl lásku, kterouž ke mně rodičové moji povždy chovali a skutkem dotvrdili. Račiž Excellencí Vaše omluvna mne míti, jestliže pro nesmrtelnou lásku mateřskou – tak vznešeně v Madonně křesťanské zidealisovanou – prosím o vysokou blahosklonnost Vaší Milosti. Netajím sobě obtíže, o které musím zavaditi, leč důvěra v Prozřetelnost Boží a v šlechetné srdce Vaši Excellence mne posilňuje útěchou.
Račiž Excellence Vaše přijmouti výraz mé nekonečné úcty, s jakouž se píši

Vaší Milosti

ponížený ctitel
František B. Kořínek
spolupracovník Novin Pražských